1834 - † 1917, Francie

Edgar Hilaire Germain de Gas se narodil 19. července 1834 v Paříži v rodině zámožného bankéře. Již od malička rád chodil do Louvru, kde obdivoval díla starých mistrů. Jeho otec chtěl, aby mladý Degas studoval právo, avšak brzy rozeznal talent svého syna pro umění a ve všem jeho snažení ho podporoval. Věnoval mu soukromé studio v rodinném bytě na Rue Mondovi, povolil mu studovat kreslení s Ingresovým žákem Louisem Lamothem a nechal ho zkoumat dlouhé hodiny malířské styly Durera, Goyi a Rembrandta v Louvru. V roce 1853 Degas věnoval veškeré své úsilí a pozornost uměni.

V roce 1855 se Degas poprvé setkal s Ingresem a začal navštěvovat Encole des Beaux Arts v Paříži, kde se seznámil s Tournym, Leonem Bonnatem, Richardem a Henrim Fantin-Latourem. Pedantská atmosféra školy ho však odradila od dalšího studia a tak Degas školu po roce opustil. Záhy poté odejel do Itálie na rok studovat renesanční umění.

                      

              

V roce 1862 se v Louvru seznámil při kopírování slavného Velazquézova obrazu 'Infanta Margarita' s Manetem. V přibližně stejném období se také začal scházet se skupinou výtvarníků v Café Guerbois a Café de la Nouvelle-Athenes, kde probíhaly četné spory mezi zastánci a odpůrci tradičného umění. Mezi svými přáteli byl Degas hluboce respektován pro své přímé a nekompromisní názory a hledání dokonalých forem a barev. Po Manetově smrti se tato skupinka výtvarníků scházela v Café de la Rouchefoucalt.

Rok 1874 značí oficiální vznik impresionismu. Degas se aktivně zapojil do příprav na první výstavu 'Societe anonyme des artistes peintres, sculpteurs, graveurs etc.' Nový styl byl naprostým opakem tradičního pojetí světa, plátna byla jakoby stvořena výhradně pro potěšení oka. Degas se však považoval za jedinečnou postavu v tomto hnutí - hledal nové kombinace v metodách kreslení a malby. Sám prohlásil, že je daleko lepší kreslit předměty podle paměti než podle reálného a hmatatelného vzoru. Pyšný aristokratický styl Degase se stal nezaměnitelným pro vývoj impresionismu. Hlavní myšlenkou Degase bylo hledáni dokonalé fáze obrazu v barevnosti a rozměrech ve vztahu k liniím a dynamické možnosti formy skrze intuici. Degasovo nové pojetí pro objekt bylo vždy unikátním spojením tradice a nového porozumění formy a hmoty.

Degas se zajímal o svět dostihů, divadla, hudebníků, herců a tanečnic, což bylo před vznikem impresionismu zcela nevídané. Při dostizích se Degas snažil zachytit dynamické pohyby a nádherné linie závodních koní. Studoval každý sval a každý záchvěv hřívy v souladu barev a nálad. Baletky a tanečnice chodil Degas studovat do tanečního foyeru baletní školy v Rue Le Peletier. Dlouhé hodiny pozoroval a studoval každou pózu, nečekané rytmy střídání světla a stínu. Téma tanečnic bylo představeno ve fantaskním kontrastu s pohledy diváků, jako pomyslný útěk z přísného světa reality. Tmavý stín v kontrastu se světlem z pódia vytvářel brilantní odhalení intimních nálad mladých baletek zářících v jejich kostýmech. Degas maloval tanečnice a akty jako předměty ve svém hledání dokonalé tělesné formy a odvážného rytmu. Dokázal vytvořit nikdy předtím neznámý vztah mezi malířem a modelem - opravdovost a životnost těla a prostředí, seznámení se s tajemnou magickou životností.

V roce 1885 začíná Degas ztrácet zrak a tyto obavy ho donucují zamítnout detaily olejomalby pro pastely. V tomto období Degas vytváří svou známou sérii ženských aktů. Po dlouhé měsíce byl jeho ateliér naplněn křesly a železnými vanami, aby tak dosáhl co největší přirozenosti při pozorování modelu. Snažil se zachytit každé gesto, každý pocit a záchvěv těla. Pečlivě vnímal nahé ženské tělo a tajemnou harmonii pohybu.

Jeho zrak se však stále zhoršoval a tak Degas musel zanechat malířství, avšak ani to ho nezastavilo od tvůrčí činnosti. Osamocen a mimo veškeré dění, Degas se věnuje s nevídaným nadšením sochařství. Jeho ateliér byl přeplněn dynamickými sochami tanečnic a koni. Ze všech svých soch však vystavil za svého života jen jedinou sochu - sochu Čtrnáctileté tanečnice.

Zcela sám a zapomenut, Degas umírá 27. září 1917 ve svém bytě na Boulevard de Clichy v Paříži.

                                                         Salvátor Dálí

Salvador Dalí se narodil 11. května 1904 v rodině, která patřila k tehdejší střední třídě. Jeho otec pracoval jako státní úředník ve městě Figueras, které leží zhruba 25 km od francouzských hranic.
Jeho matka, hluboce věřící katolička, vyžadovala, aby Dalí a jeho mladší sestra Anna-Marie pravidelně chodili do církve. Většinu svého dětství Dalí prožil v rodinném u moře, poblíž Kadakas, kde měl možnost komunikovat s místními rybáři a poslouchat povídky a folklor místního obyvatelstva.

Salvador Dalí a jeho léta studentská.

Oba rodiče Dalího i jeho sestru velice milovali, a proto jim chtěli dopřát to nejlepší vzdělání. Salvador Dalí začal studoval Academy of Fine Arts v Madridu, kde se měl stát akademickým technikem. Kromě toho se Dalí zajímal také o kubismus a futurismus. V roce 1923 však byl pro porušení kázně z akademie vyhnán.

Salvador Dalí a jeho přátelé.

Později se Dalí seznamuje s Fredericem Garcionu Lorcou, spisovatelem, a Luisem Buňelem, který se později stal významným kinematografem. Tyto dvě osobnosti měli na jeho rozvoj a budoucnost velký vliv. Dalí se také s nadšením a entuziazmem se zajímá o díla Freuda a kromě toho měl v roce 1925 první samostatnou výstavu v Barceloně, kde představil několik svých maleb mořských krajin. V roce 1928 napsal Dalí scénář pro film Luise Buňuela, s názvem “Andaluský pes“. V Paříži se setkal s Picassem. Od roku 1929 z něho jeho velká nasazenost, touha a chuť se zlepšovat a rozvíjet, dále jeho fantastická aktivita a talent, a také až skandální publicita a jeho potíže s politickými skupinami, z něho udělali velice známou osobnost.

  

 
Dalí a jeho díla.

V období příštích několika let se Dalí s vášnivým nasazením věnoval své metodě, kterou popsal jako ''paranoicko-kritická“ spontánní metoda iracionálních znalostí, založena na kritickém a systematickém cílení šílených asociací a interpretací. To dovedlo Dalího k demonstraci své osobní posedlosti a fantazie odkrytím úzkostlivě vnímaných skrytých forem uvnitř již existujících věcí, buď náhodně vybraných, jako např. pohlednice, plážové scény a fotografická zvětšení, nebo církevním zákonem dogmaticky stanovených pravidel, jím přejatých, jako např. obraz s názvem Proso. V této době vytvořil obrazy The Lugubrious Game (1929), The Persistence of Memory (1931) a Surrealist Objects, Gauges of Instantaneous Memory(1932).
Ochablé tvary, neuspořádané a oboustranné figury tvoří neobvyklý vesmír, ve kterém se spojují erotika, sterkorálnost, s fascinací úpadku. Vesmír je také odražen v jeho jiných pracích z této doby, včetně jeho symbolických objektů a básní, jako např. La Femme visible (1930), L'Amour et la mémoire (1931), stejně jako scénář pro L'Age d'Or (1930).
Nicméně brzy se stalo zřejmé, že v jeho obrazech byl základní rozpor v Dalího přístupu mez tím, co sám popsal jako „kritická paranoia“, která se k systematickému výkladu hodila, a prvkem automatismu, na kterém jeho metoda závisela. Breton začal mít brzy pochybnosti o Dalího „monstrech“, které jen vedli Dalího k omezenému, jednovýznamovému chápání.

Salvador Dalí a politika.

Dalího extrémní názory na politické události, zvláště jeho fascinace Hitlerem, poškodili jeho surrealistickou etiku, narušily jeho vztahy s okolím a po roce 1934 se staly ještě více napjatými. Konec přišel v roce 1934, když Dalí oznámil svoji politickou podporu generálu Francovi. Dalí se navíc chlubil tím, že měl podporu samotného Freuda, který v roce 1938 prohlásil, že Dalí je jediný zajímavý případ, jeho myšlenky a dílo však prohlásil za nepochopitelné. Navíc, dle všeobecného mínění veřejnosti byl surrealistou „par excellence“, a tuto pověst si ve snaze udělat všechno pro to, aby si ji udržel, zachovával prostřednictvím nadměrného exhibicionismu, a to v každé oblasti.

Salvador Dalí a jeho návrat k malířství.

V roce 1936 se Dalí vrátil ke klasickému způsobu malování, a náhodně střídal italský, španělský okázalý styl. Od roku 1936 do roku 1948 žil ve Spojených státech, a díky tomu, že neustále představovat svoji osobnost jako geniálního excentrika, dostal v roce 1940 od Bretona přezdívku Avida Dollars, které vzniklo přesmyčkou jeho jména.

Salvador Dalí a Gala.

V roce 1958 ve Španělsku měl Dalí církevní sňatek se svojí přítelkyní Galou, se kterou se poprvé setkal v roce 1929, a se kterou měl velice hluboký, přátelský i láskyplný vztah. Gala byla jeho jedinou ženou v životě, jeho múzou, jeho modelem i jeho nejefektivnějším agentem.
V roce 1969 je však osud již navždy rozdělil.

Salvador Dalí a jeho unikátní náměty.

Mezitím v jeho malování, mimochodem technicky brilantním, byly založeny myšlenky, které nebyly tak smělé, jak se na první pohled zdály, neboť Dalí si jako trik pro přesvědčení veřejnosti a zvýšení prodeje vypůjčil ke svým námětům prvky jaderné fyziky nebo vynález stereoskopického tisku. Díky této inspiraci vznikly obrazy Christ of Saint John of the Cross v roce 1951 nebo Crucifixionof v roce 1954.

Salvador Dalí a sochařství.

V roce 1965 Dalí se zaměřil na sochařství, ve kterém se opakovaly tematiky jeho obrazů, jako např. Venus equipped with cupboard drawers (Venuše vybavena zásuvkami), Elephants with spiders´ legs (Sloni s pavoučíma nohama), Soft watches (Měkké hodinky), které byly zpracované v bronzu nebo krystalu.
Jestliže Dalí prohlašoval, že Meissonier byl lepší malíř než Picasso, že Perpignanovo nádraží bylo centrem světa, nebo že Franco zachránil Španělsko, bylo to přesně to, co lidé od něho očekávali.
Rok 1969 byl posledním jejich společného života s Galou.