NÁVŠTĚVA-MALÁ PEVNOST TEREZÍN
Pevnost Terezín
byla založena v roce 1780 Josefem II. Její stavba trvala pouhých 10 let, v roce 1790 proběhlo přezkoušení zavodňovacího systému a pevnost byla prohlášena za bojeschopnou. Postavena byla na strategickém místě soutoku Labe a Ohře a měla sloužit jako obranná pevnost před vpády Prusů (druhé strategické místo nejčastějších vpádů Prusů do českého prostoru byl soutok Labe a Metuje, zde byla založena pevnost Ples, dnes Josefov). Ve své době představovala vrchol fortifikačního umění (nejmodernější pevnost v rámci Rakouska). Rychlý vývoj vojenské strategie však způsobil, že terezínská pevnost nebyla nikdy vojensky využita – Prusové ji totiž jednoduše obcházeli. V r. 1888 (po uzavření příměří mezi Rakouskem-Uherskem a
Německem) byl proto pevnostní statut Terezína zrušen, zůstal mu však statut města posádkového (vojsko zde nakonec zůstalo až do 90. let 20. století). Pevnost se skládá ze dvou částí – Hlavní (velké) pevnosti a Malé pevnosti. Malá pevnost už od svého založení sloužila jako vojenská trestnice a i nadále byla využívána jako vězení. Už za 1. světové války tu byly vězněny tisíce politických vězňů a válečných zajatců (Rusů, Italů, Srbů, Rumunů), mezi nimi také Gavrilo Princip.
vznikla koncem 18.století jako součást opevnění města,které pojmenovali Terezín na počest Marie Terezie.
Téměř od počátku byla používána jako věznice.První vězni sem přišli 14.6. 1940.Do konce války prošlo pevností 32 000 zatčených ,z toho 5000 žen.V podzemí byli vybudovány chodby dlouhé 28 km/my 0,5km ,které měli sloužit k opevnění města,avšak město nikdy napadeno nebylo.
Národní hřbitov- vznikal postupně v letech 1945-1958.Jsou v něm uloženy ostatky asi 10 000 obětí z policejní věznice gestapa v Malé pevnosti ,židovského ghetta v městě Terezín a koncentračního tábora Litoměřice.
- Památník Terezín jehož posláním je připomínat zhoubné následky potlačování svobody,demokracie a lidských práv.
Bránou s nadpisem „Práce osvobozuje“se vcházelo do prvního dvora rozděleného na Blok A a Blok B. Tento nadpis byl
charakteristický pro většinu koncentračních táborů.
Vězeňský život byl značně omezen zákazy a nařízeními. Ta byla ústně sdělována nacisty židovské samosprávě, která je předávala vězňům formou tzv. denních rozkazů. Po příjezdu do ghetta byl transport nejprve umístěn v tzv. šlojsce (z. něm. slova Schleuse=propust), tj. budově, kde byly Židům odebrány zakázané věci: cennosti, peníze, fotoaparáty, hudební nástroje, cigarety, zapalovače ad., ale také věci, které se hodily esesákům v táboře nebo které mohly být odeslány pro válečné potřeby.
V počátcích ghetta byl zakázán styk mužů a žen, po určitém uvolnění poměrů byl zákaz porušován. Vězni měli zakázán vstup na travnaté plochy a vůbec pohyb na některých místech (okolo budovy táborové komandantury, ubytovny esesáků apod.), dokonce nesměli chodit ani po chodnících.
Nacisté také s chutí používali kolektivní tresty. Pokud došlo k nějakému závažnému porušení řádu (např. útěku vězňů) čekal zbytek tábora např. několikadenní až několikatýdenní zákaz svícení (takže byla na ubikacích při povinném zatemnění oken naprostá tma!), zákaz vycházení mimo ubikace, zákaz veškeré korespondence nebo zákaz provádění kulturních představení.
Účel pracovního nasazení
udržovat tábor v chodu: muselo být zřízeno několik kuchyní, centrální pekárna, muselo být čištěno oblečení, fungovala tu dezinfekční jednotka, různé dílny: truhlář, kovář, elektrikář aj., velkými akcemi bylo rozšiřování vodovodu, který v původní podobě naprosto nedostačoval potřebám tolika lidí, rozšiřování kanalizace, stavba vlečky z Bohušovic do Terezína (protože nacistům nevyhovovalo, že tisícihlavé transporty musely doprovázet z Bohušovic 3 km do Terezína, bylo to nepohodlné a navíc: Bohušovičtí vše viděli) nebo stavba táborového krematoria; během let vzniklo také několik nemocnic, ordinací odborných lékařů (např. zubařů), domovů pro staré a důležité byly rovněž domovy mládeže (děti do 15ti let byly postupně soustředěny v tzv. heimech (domovech), kde se o ně starali většinou dva dobrovolně se přihlásivší dřívější pedagogové, bylo totiž nutno snažit se děti nějakým způsobem „vychovávat“ v podmínkách, v nichž bylo na denním pořádku zoufalství, hlad, žebráctví, krádeže atd.
sloužit nacistům: početná část vězňů pěstovala pro esesáky ovoce a zeleninu v hradebních valech; na náměstí stál asi 2 roky obrovský cirkusový stan, kde se do beden balilo zařízení pro startování motorů v tuhém mrazu, které potřeboval Wehrmacht na východní frontě (pracovalo tu přes tisíc vězňů)[ fungovala tu správkárna uniforem, kde byly spravovány poničené uniformy z fronty a posílány zpět; probíhalo tu štěpení slídy a další válečná výroba (občas byly vysílány komanda i na práci mimo tábor)
Všechny práce samozřejmě zařizovala a organizovala židovská samospráva, nacisté pouze pravidelně odesílali do Berlína zprávy o činnosti (které jim rovněž vypracovávali Židé).
Velmi špatné byly podmínky ubytovací. Lidé tu byli nuceni žít v hromadných ubikacích na trojpatrových palandách z nehoblovaných prken. V dobách největší přeplněnosti musely být využívány kůlny na dvorcích, neizolované půdní prostory i vlhké prostory v hradbách (kasematy). Jedním z nejpalčivějších problémů byl pro takto ubytované (i když si zvykli na naprostou absenci soukromí) hmyz - vši, blechy, štěnice. Hmyzu nebylo možno se zbavit, byl všudypřítomný. Proto byla zřízena dezinsekční stanice, dezinsekce však nikdy nemohla skoncovat s hmyzem nadobro, v podstatě ihned se vracel do míst, odkud byl vyhnán.
Chudá strava a hlad byly v Terezíně na denním pořádku. K snídani byla náhražková káva, k obědu řídká pohanková, kroupová polévka nebo vodová omáčka se třemi čtyřmi neloupanými bramborami, k večeři suchý chleba, občas s trochou margarínu či paštiky. Větší příděly dostávali těžce pracující a z nařízení židovské samosprávy i děti (na úkor starých). Nutno si uvědomit, že vězni prakticky neměli teplé jídlo, na oběd se stály dlouhé fronty. Nutným důsledkem toho byly časté průjmy – vězni si pro tuto nemoc vytvořili vlastní název: „terezínka“.Postupně byla povolena balíková pošta, takže vězeň, který měl příbuzné „na svobodě“, mohl od nich dostat jednou za čas na speciální (tzv. připouštěcí) známku balíček (samozřejmě zkontrolovaný a přebraný předtím esesáky).
Katastrofální životní podmínky (byť ne tak hrozné jako ve východních vyhlazovacích táborech) měly za důsledek oslabení organizmu, vysokou nemocnost a úmrtnost. Smutným dokladem naprosto nevhodných podmínek je, že i dospělí lidé tu trpěli a umírali na dětské nemoci jako spalničky, neštovice apod.Častým onemocněním byly průjmy, tuberkulóza, kožní nemoci, proběhlo několik epidemií břišního tyfu atd.
Za nejhorší celu byla považována tzv. „Hromadná cela“. Obývalo ji asi 160 vězňů ,kteří každý den pracovali a večer se vraceli zpět do stísněného prostoru této cely.V této místnosti spali ve stoje takřka bez vzduchu. Důsledkem hodně špatným životních podmínek zde umírali převážně na zápal plic.
IV.dvůr-Tyto cely byli postaveny později a stavěli si je samy vězni.V roce 1943 byla tato nová hromadná cela plánovaná až pro 300 vězňů ,když byla dokončená v roce 1944 bylo v jedné cele 400 vězňů o pár dní později 600 v jedné cele.Tady už nebyla žádná hygiena.Zde se vyskytovali největší nemoci ,epidemie . Dozorci dostali strach ,že se nakazí ,nechali udělat karanténu a uzavřeli dvůr.5.5.1945 dozorci utekli.Od 5-8.května tam vězni zůstali samy. 8.5. projela Terezínem první sovětská bojová vozidla.
Mapa stránek